Ta pravá Indonésie
Po jedné noci se švábi v hotelu v přístavu Padangbai jsme vyrazili poznat tu pravou Indonésii. Přeplněného Bali jsme měli už docela dost a 4 dny stačily, takže jsem se vydali na okolní ostrovy Gili a Lombok, který je prý jiná káva. Cesta lodí se změnila v párty, když ze starých repráků začala hrát hudba a my si užívali výhled na střeše lodi. Lombok už z dálky vypadal divoce, začalo se zatahovat a obloha černat. Naštěstí jsme stačili vystoupit na jednom z malých ostrůvků hned vedle, které se jmenují Trawangan, Meno a Air. Na dvoudenní pobyt jsme si vybrali největší z nich, který je známý nočním životem - Trawangan. Naštěstí není hlavní sezona, takže bylo příjemně poloprázdno a velký výběr míst, kde se dalo příjemně najíst. Kvalita spánku se bohužel kvalitně hodnotit nedá, protože tahle část Indonésie je narozdíl od Bali muslimská a každý den v 5 ráno nás budil strašidelný řev z mešity, který hned vzbudil všechny kohouty a bylo po spaní. Nevadí, dá se dohánět po obědě:) Pláže nejsou sice nejčistší (ale to je v Indonésii bohužel normální všude), ale zato bílý písek a krásná místa na potápění. Domluvili jsem si odvoz na želví bod, kam chodí tyhle krasavice odpočívat, a Tom jako vždy usmlouval nejlepší cenu. S naší šnorchlovací výbavou jsme vyrazili k ostrovu Meno a měli štěstí na dvě nádherné želvy. Náš šikovný průvodce se s Gopro kamerou potopil deset metrů až na dno a natočil krásné video (ve fotogalerii), které potěšilo hlavně mojí maminku, která miluje želvy. Na Gili ostrovech nejsou auta, takže je sice klid, ale zato musím snášet pohled na malé poníky tahající ve vedru dvoukolové povozy a šílené náklady. A jedna zvláštnost - narozdíl od psího Bali je tenhle ostrov kočičí a kočky nemají celé ocasy. Ptala jsem se místních jestli jsou tak krutí a ocasy sekají, ale prý se tady takhle kočky rodí. No rozhodně tu mají dobrý život, mají nacpaná bříška a dokonce jsem četla v novinách, že na ně pořádají sbírku na kočičí kliniku. Být tak psem na Bora bora nebo kočkou na Gili :)
Psi na Lomboku už mají život podstatně horší, protože pro muslimy je to špinavé zvíře. Lenivě se potulují po ulicích nebo se perou a způsobují si ošklivá zranění. Nikdo jejich rozmnožování nekontroluje a nikdo se o ně nestará. Pro milovníky zvířat smutný pohled. Stejně tak i na poníky zapřažené celý den a snášející zacházení svých pánů. Zařekla jsem se, že nic z toho v Asii podporovat nebudu, ale bohužel mě k tomu okolnosti donutily. Zamluvili jsme si místa na lodi z Gili na Lombok a v ceně auto na místo hotelu v Senggigi na západním pobřeží. Ze slibovaného auta se stal maličký autobus a navíc jsme se k němu museli dostat, takže nás okamžitě odchytl kumpán přepavní společnosti, nacpal do malého povozu s unaveným poníkem a požadoval 100tisíc rupií (cca 200CZK). Uhádali jsem to na 50 tisíc s tím, že to v dohodě nebylo, a nechali se vysadit o 300m dál, kde nás nacpali do autobusu ve kterém nebylo ani místo na nohy. Cesta nám hned zlepšila náladu, protože pobřeží je opravdu krásné a divoké pláže hrají všemi barvami. Navíc jsem našla krásný a levný hotel obklopený pralesem, který sliboval odpočinek. Do té doby než na nás v pokoji vyběhl obří pavouk, za ním ještě větší ještěrka a Tom tam odmítl spát :) Po přestěhování nás ve dvě ráno pro změnu vzbudila tlupa indonésanů, kteří zřejmě vůbec nespí, a až do rána zřejmě pořádali rodinné setkání. Takže stěhování proběhlo podruhé. V indonésii se prostě nedá spát, snad to vyjde v Thajsku.
Jídlo je dobré a nepálí, takže přežívám. Skládá se především z rýže, nudlí, mořských darů a ryb, není problém najít ani pizzu a burger. Cenově dostupné, asi jako v Čechách. Jídlo ze stánků na ulici radši neochutnáváme. Po třech měsících cestování se žaludky scvrkly a nám už stačí snídaně a jedno jídlo přes den. Někdy nepociťuju hlad ani ráno, když Tom utíká snídat :) Člověk celkově zjistí, že k životu moc nepotřebuje. Zvlášt když vidí, jak žijí ostatní. Polovinu oblečení jsme poslali domů z Austrálie a nejradši bych poslala všechno - stačí plavky a jedny šaty. A k tomu kartáček na zuby, pasta, hřeben, mýdlo a hřeben. Ani ten tak často ne, už jsem našla v hlavě i pár dredů:) Návrat do reality bude drsný.
Lombok je ostrov velký asi jako Bali, ale rozhodně je tam o 90 procent méně lidí a v období deštů minimum turistů. Sice občas sprchne a populární výšlap na nejvyšší sopku Rinjani není možný, ale ostrov není tak turisticky zahlcený a pro nás naprostý ráj. I s dopravou je to malinko lepší, ale způsob stejný - kdo troubí ten jede, předjíždí ten rychlejší kdykoliv a kdekoliv a ke srážce chybí centimetry. Ale musíme uznat, že nehodovost malá, když jsem za celou dobu viděli nehodu jen jednu a ještě kvůli hustému dešti. I tak jsme to riskli, půjčili si od místních auto za 200 tisíc rupií (cca 400 CZK) a naplánovali si výlet k vodopádům na severu ostrova. A dobře jsme udělali, byla to naprostá nádhera! Náš průvodce, 12tiletý Vindy, nám cestou vyprávěl o škole. Děti se učí zhruba 6 hodin denně 6 dní v týdnu, předměty jako matematika, angličtina, tělocvik a škola je baví. Potkáváme je každý den, na cestách dlouhých i několik kilometrů, ale šťastné. Tady by měly chvíli být české děti. Po půl hodině cesty pralesem, přes potoky a v hustém lijáku se nám rozkryl pohled na první vodopád a já sprše neodolala. Druhému vodopádu neodolal už ani Tomáš a byla nám po několik měsících konečně zima:) Nádherný pocit uprostřed divočiny - z deseti metrů padá křišťálově čistá voda, nad hlavou skákají opice, prales vydává všelijaké zvuky a nad ním se vznáší mlžný opar. To je ta pravá Indonésie! Život tady není asi úplně nejlehčí, každý vynalézá způsob jak si přivydělat - ať už na rýžovém poli nebo v malém obchůdku, ale úsměvy místních obyvatel jsou upřímné. A země si zachovává svou divokou tvář i přes příliv turisů. Rozhodně stojí za navštívení pro dobrodružnější povahy!
