Přes Dubaj domů

Poslední dva lety už jsem strávila lehce ovíněná, protože strach z létání neustával. Cesta do Dubaje tak utekla rychle a odpoledne jsme přistáli na letišti po 5hodinovém letu. Plánovali jsme tu strávit jen den a noc a aby jsme viděli opravdu vše, vyjeli jsme do 142. patra nejvyšší budovy Burj Khalifa, kde nás čekal fascinující výhled na město v poušti. Jen škoda, že nebylo úplně jasno. Protože jsme ale víc na přírodu než na nákupy, tak nás Dubaj nijak zvlášt neuchvátila. Kromě shoppingu a pláže tu moc zajímavostí není. A hlavně jsme se už opravdu těšili domů. Poslední let do Prahy trval 6 hodin a nad Evropou ze mě všechno spadlo. Cítila jsem, že jsme DOMA a ten pocit zná je ten, kdo strávil několik měsíců v zahraničí. Na letišti jsme se naposledy vyfotili a před východem nás zastavil policista ke kontrole. Přes celý svět úspěšně 5 měsíců pašujeme písky, mušle a suvenýry a pár metrů před koncem nám chtěji prohledávat batohy?:) Na otázku odkud letíme a kde jsme byli jsme jen povzdechli a já jsem začala vyjmenovávat všechny destinace. Když viděl naše unavené obličeje a uslyšel, co máme za sebou, tak nás s úsměvem pustil a my jsme odjeli domů. Do vlastní postele.

Doma o nás nikdo nevěděl. Oznámili jsme přílet o pár dní později a všechny překvapili. Nikdy nezapomenu na výraz rodičů a slzy v očích. První dva dny jsem byla úplně mimo, nemohla jsem se dostat do reality a strašně jsem si užívala vůni jara. Po několika měsících ve vedru a vlhku je to jako balzám na duši. O domácí kuchyni ani nemluvím - dohromady jsme totiž shodili deset kilo. Ale to, co nám cesta dala, nám už nikdy nikdo nevezme. Vidíme všechno jinýma očima a i všední starosti nám připadají nádherné. Například jsem se nemohla dočkat až vyperu všechno prádlo a udělám si kafe do oblíbeného hrnečku. Těšíme se do práce a až se vše zase hodí do starých kolejí. A už si nikdy na práci nebudu stěžovat po tom co jsme viděli, jak se lidé snaží uživit jakýmkoliv způsobem. Určitě se nám zasteskne a vymyslíme časem další cestu, ale tohle se už nikdy opakovat nebude. Taková cesta je totiž jen jednou za život a my jsme jí zvládli spolu. A spojilo nás to ještě víc. To dobré i zlé, ty nádherné chvíle, kdy jsme zůstali stát beze slov před krásou přírody, i momenty, kdy jsme měli strach o život. A až přijdou ty těžké chvíle v životě, tak si můžeme říct: To zvládneme. Obletěli jsme spolu přeci svět.

"Když změníme úhel pohledu na život, změní se život sám o sobě".

Ps: děkuju všem, kdo jste moje články četli. Snad jsme pro vás byli inspirací a přejeme hodně štěstí při cestování!